Ing. V. Ženatý, Rochester N. Y., Amerika
(Program závodů Brno–Soběšice na rok 1925)
Co v nás lidech odjakživa bylo, co v nás je a co zůstane, to je hlad po závodění! Bylo tomu vždy tak. Jakmile se sešly tři osoby, skončilo to obyčejně tím, že dvě se změřily a – třetí jim přihlížela.
Dnes čteme v prachu a rozvalinách Babylonu, že čas od času se sešli poddaní k velikým slavnostem, při nichž se radovali, obětovali bohům a pak zakončili vše závody.
V Egyptě tomu bylo stejně a pak v Řecku nápodobně. Řím vyzvedl závodění na stupeň kultu; postavil stadia, která po celých dva tisíce let zůstala nepřekonanými. Staří národové závodili buď na koních, nebo na válečných vozících, nebo sami mezi sebou.
Smysl pro závodění mizel nebo se znovuzrozoval u národů s mizející nebo přicházející a stávající vůlí k existenci. Závody upadaly do odporných, brutálních hlubin, aby za nějakou dobu byly povzneseny na úroveň ušlechtilou.
Závody byly vždy pravým a nefalšovaným obrazem kultury lidí. Ve středověku se do sebe rozbíhali na obrněných koních a vyhazovali se ze sedla; obyčejní žoldáci mávali silnými klacky a vyráželi si je z rukou. Národové, kteří byli usazeni na březích moří, měli své slavnosti na vodách. Každý podle svého – podle okolností a názorů. Dodnes vidíme, že si někteří lidé libují v tom, jak by upíchali za živa býka; navoněné krásky s vějíři i sevillskými krajkami buď jsou zamilovány do onoho akrobata v aréně, anebo syčí, házejí po něm pomerančové kůrky a vyplazují jazyky…
Dnešní kultura lidstva je spjata se strojem. A proto nepořádáme závody, abychom – stojíce rozkročmo na dvou koních – ukázali zdatnost jen a jedině osobní, nýbrž sedáme za stroj, který konec konců přece jen potřebuje pána a mistra. Ženeme stroj! Ženeme ho s rozumem a inteligencí – a proto se stroj stává jen prostředkem v naší ruce.
Stroj sám nevyhrává – je to člověk, jenž sedí za ním. Místo přilby, krunýře a kopí máme dnešního dne motor; místo těžkých, obrněných koní máme čtyři pneumatiky, místo středověké snahy vraziti do sebe a sraziti něco – máme touhu předběhnouti soupeře, uniknouti mu, dohnati ho a proletěti cílem dříve nežli on.
Leč nezapomínejme na toho třetího člověka. Nestačí, aby dva závodili, musí býti třetí, který jim přihlíží. Ba musí tu býti nejeden, nýbrž sta, ba tisíce a tisíce lidí, kteří tvoří kol závodní trati rám.
Je třeba diváků! Lidé, kteří prožívají závody spolu se závodníky! Ne zástupy, které se prostě dívají – nýbrž zástupy, které prožívají!
A proto si vyšlápněme na závody s veselou myslí. Zapomeňme trampoty všedního dne alespoň na několik hodin a oddejme se závodnímu dopoledni s celou duší. Je to svátek! Vyberme si ze závodníků svého favorita a přejme mu celým srdcem úspěchu. Pojede-li kolem, dejme mu morální podporu. Volejme na něho, dejme mu »ostruhy« pořádným hipp – hipp! Nevolejte na něho: kupředu, pane kapitáne, nebo pane inženýre, nebo pane doktore, nebo pane Pucifousku! Ne! Toho závodník nepotřebuje. Chce intimnost. Zahřměte na něho: Rááá, Frantíku! Hipp, hipp Josefe! Kupředu Jendo! Zakřičte na každého závodníka – ale jakmile se objeví v dáli silhueta »Vašeho« favorita, tak naberte z hluboka do plic pár kubických metrů vzduchu a zahoukněte na něho tak, aby zrovna poskočil.
Udělejte si ze závodního dopoledne opravdu svátek. Mluvte se sousedem, žertujte a přijměte žerty. Půjde-li kolem prodavač s cukrovím, kupte si pár kousků. Zabafejte si z lulky, nebo si zapalte cigáro. Kupte si trunk nebo kávu, nebo cokoliv vám nabídnou ku koupi. Neskrblete v den závodů, udělejte si z něho opravdu pěkný, bezstarostný den. Mějte zkrátka, jak tomu Američané říkají–»a fine time«.
Počasí? Co na tom, prší-li. Ovšem, slunko je milejší a vítanější nežli zamračené nebe. Ale viděli jste kdy auto v plném letu klouzat v zatáčkách na blátě – viděli jste stříkat vodu ve formách krásných vějířů? Je to pěkné! Je v tom hotový požitek vidět a slyšet závodící auto v plískanici. Proto nedbejte na počasí – nesnižujte se na úroveň starých mrzoutů, nýbrž vyšvihněte se do mladé armády nadšených autodiváků.
Buďte pyšni na svoje závody. Jsou v začátcích. Jako všechno, co již je, muselo nejdříve začínati. Nepovažujte svůj meeting za bezcenný, protože snad v jiných zemích si lidé postavili ohromné závodní dráhy, u nichž stojí vysoké tribuny pro statisíce lidí. Že se tam schází smetánka závodníků na bílých vozech, v bílých šatech, jako by šli všichni za jistým vítězstvím – nebo snad na onen svět. Nedbejte, že v jiných zemích je vše ve velkých rozměrech! Poměrně vzato – není! Děláme co můžeme – a to stačí.
Však jednou – za kratší dobu, dříve nežli si myslíme – budeme míti také svoji dráhu a na ní se bude prohánět nejmodernější vozidlo naší generace – automobil.
Proto vzhůru, k závodům! Udělejme si z tohoto nedělního dopoledne »dobrý čas«. Dopřejme si! Všichni si budou dopřávat. Buďme veselí. Vsaďme šesták nebo korunu na svého favorita. Vyhrejme nebo prohrejme sázku s veselou myslí. A v duchu si přejme to, co si od věkův přávali naši předchůdcové – diváci: aby se stalo něco rozčilujícího. Je to hřích tak myslet? Leč to patří často k závodům. Aby auto v plném letu vyletělo do příkopy nebo na strom, aby čtyři kolečka byla obrácena k obloze a vesele se točila, aby řidič se vyklopil do keře kopřiv a povstal zdráv a vesel: pár sedmic na kabátě a utržené frčky na kalhotech nikomu neuškodí. Málo naplat – člověk se nemění! Chce vždy býti očitým svědkem nějakého toho »neštěstíčka« – při němž by se operace nepodařila a pacient žil vesele dále…
A nezapomeňte na to cukroví, trunk, cigáro a také na ten veliký zlozvyk všech diváků světa: na vsazení šestáčku!
Závodní trať
Závodní trať počíná se v Králově Poli, Křižíkova ulice č. 9, a po prvých 100 m vykazuje již největší zatáčku vlásničkovou, kde jezdec musí ve velmi krátké a úzké zatáčce otočit vozidlo o 180 stupňů. Hned na to začíná největší stoupání trati, které vykazuje 10 %. Trať stoupá v neustálých zatáčkách až k potravní čáře, kde se lomí v pravém úhlu a za křížem má malou rovinku. Tam dosahují vozidla největší maximální rychlosti. U hájenky začíná trať znovu stoupati a nahoře vykazuje pak velmi nebezpečné S, za nímž s malou zatáčkou spějí vozidla, ovšem se značným stoupáním, k cíli, který je 20 m za nejvyšším bodem trati.
Text z oficiálního programu závodu Brno–Soběšice z 10. 5. 1925